Jodlejdýýýýýýý!!

26. srpna 2017 v 17:44 | Nightmare |  Informace
Jak začít... Fakt, že mě překládání už tolik nebaví, asi neskryju navždy. V poslední době sem chodí méně a méně lidí, aktivita klesá, komentáře žádné. Ale whatever.

Naskytla se mi totiž úžasná příležitost!

Byla jsem přizvána k projektu DarkTown, za což opravdu moc děkuji Stiak (Budu tě za to uctívat :3)
Nebudu to okecávat, opouštím tenhle blog a přesouvám se. Jsem opravdu ráda, že jsem dostala takovou úžasnou šanci, možná budou konečně moje překlady k něčemu :'D

,,Jakmile se ti naskytne příležitost, nebuď sr*č, chytni ji za pačesy a znásilni ji dej se do toho!!"


Btw... Rip přezdívce Nightmare, dále budu pracovat pod přezdívkou ,,Unnamed", abych vysvětlila... V den, kdy jsem se registrovala, jsem měla opravdu kreativní náladu a moje stará přezdívka už mi leze krkem, so... Nemám jméno~

Nightmaríno Rebelíno is gone again~
Rip to her (/._.)/ xDDDDDDD
 

A Sailor Without Two Coins

22. srpna 2017 v 22:06 |  Micropasta
Mnoho námořníků, nezáleží jak moc stateční a nebojácní jsou, ví, jak moc nebezpečné a nepředvídatelné moře může být. Před každou plavbou se celá posádka modlí k Bohu za bezpečnost jejich cesty. Moudrý ví, že modlitby nejsou vyslyšeny pokaždé, mnoho mužů se vypravilo do hlubin moře a už nikdy je nikdo nespatřil. Přesto někteří muži tvrdí, že v jednom momentě podvedli smrt trikem, za který později nestojí dále žít.

Rituál je docela jednoduchý. Ale nikdo jej nechce použít, pokud nejsou opravdu ve smrtelném nebezpečí. Zajisté, že se jejich loď nesmí potápět moc rychle nebo se nesmí topit, protože muž musí vyslovit tato slova: ,,Ďáble, vem mou duši přes řeku Styx, Bůh mě opustil," třikrát po sobě a na jeden nádech. Pokud do toho opravdu vloží sám sebe i svou duši, Převozník může přijít, nebude záležet na tom, jak moc vlny bouří a házejí sebou. Jeho loď nemůže být potopena ani převržena. Muž pocítí stisk kolem zápěstí a bude vtažen na loďku. Odtud neucítí nárazy vln na jeho tělo. Nepocítí hlad ani žízeň, jen jeho dech v plicích a jemný vánek, který jej bude hladit po mokré tváři.
Důležité je, aby se muž převozníkovi nepodíval do očí. To protože je jeho přivolání jen trik. Víte, převozník nevezme duši přes řeku Styx bez zaplacení. Uslyší, jak mluví a žádá jej o platbu. Když jej žádá, muž musí odpovědět, že u sebe nemá peníze a musí pro ně domů. Převozník poté začne pádlovat směrem k pobřeží, na kterém se nachází domov námořníka.

Arms

12. srpna 2017 v 15:24 |  Creepypasta
Pamatuji si, kdy to začalo. Žena z vedlejšího bytu byla uškrcena přímo v její posteli s žádnými známkami násilného vniknutí. I když bylo její okno otevřené, žila v pátém patře bez schodů pro případ požáru. Vrah nebyl nikdy dopaden a byt stále zůstává volný.

Nějaký čas poté, co zemřela, jsem začala mít noční děs. Náhle jsem se probouzela a lapala po dechu. Jednou v noci jsem otevřela okno, abych se několikrát zhluboka nadechla. To bylo poprvé, co jsem si ho všimla. Muž stojící v okně panelového domu přes ulici. Byl to jediný byt, ve kterém bylo rozsvíceno, a jeho tělo bylo jen silueta. Poprvé jsem si to opravdu nechtěla přiznat, ale zdálo se, že škrábe rukama na okno.


Výsledek obrázku pro hands on window
 


I'll Be Waiting

8. srpna 2017 v 19:31 |  Micropasta
Neznáš mě. Nikdo mě nezná. Jedině Mistr ví o mé existenci. Ale já a Mistr známe vás všechny. Všechny jsme vás navštívili, mý přátelé, během té fascinující hodiny.

Nikdy tu nejsem během dne. Sluneční paprsky pronikají mou stinnou duší a vyhlazují mou tkáň. Mé kosti se mění v popel a orgány se stávají prachem. Denní čas na jednom místě znamená noční čas na jiném, takže já i Mistr cestujeme. Nikdy nejsme na jednom místě příliš dlouho.

Poté, co slunce zemře a měsíc znovu ožívá, přicházím. Dostanu se blíže k vám a vdechnu vůni vašeho života. Naslouchám srdečnímu tepu a dechu. Mistr na vás poté započne svou práci, dávajíc jeden prst na vaše čelo a šeptajíc latinská slova. Vždy to končí řevem a křikem. Mistr jim říká noční můry. Vždy jsem vás všechny chtěl utišit, přitisknout si vás blíže. Ale nikdy jsem se nesměl dotknout, ani jedinkrát. Mistr mi říkal, abych se nikdy nedotýkal.


Lazy Saturday Night

1. srpna 2017 v 22:35 |  Micropasta
A tak si tu ležím zabublaný v posteli, hezky v teple a zcela spokojen pod měkkými sametovými přikrývkami, sledujíc nějaký stupidní dokument v televizi, o kterém jsem nikdy neslyšel. Vypnul bych to, ale ten kopec zmrzliny s příchutí sušenek mi nedovoloval natáhnout ruku pro nic jiného než pro další studené sousto. Noci jako tahle jsou vzácné, není obvyklé, že jsou všichni krom mě pryč z domu, a tak se ujišťuji, že si je plně vychutnám, popravdě jsem ani neočekával, že by někdo přišel před ranní hodinou. To bylo to, co udělalo ze zvuku otevírajících se dolních dveří tak alarmující věc.

Panika mě srazila jako parní lokomotiva, tiše jsem se vyplížil z podkroví, rozlil rozteklou zmrzlinu všude po bílém nedotčeném koberci na podlaze a se skřípáním otevřel šatní skřín vedle postele. Slyšel jsem kroky, těžké a netaktní kroky, jako by se dotyčný snažil, abych věděl o jeho přítomnosti. Vydechl jsem a zvedl lžíci, kterou jsem právě používal při své odpočinkové noci. Kroky zesílily, přinutil jsem se narvat se do miniaturního prostoru, který ve skříni zbýval, a zavřel dveře právě v momentě, kdy cizinec otevřel pokojové dveře, aniž by nechával jedinou vteřinu ticha.
Pokukoval jsem přes škvíru, jeho tvář vypadala známě, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud jej znám. Všimnul si rozlité zmrzliny na koberci a rychle se podíval přes široký prostor ložnice.
,,Haló?" zavolal, aniž by zněl jakkoliv zlověstně, ale tuhle chybu jsem udělal už předtím. Nikdy, za žádných okolností, se nenechte zmást přátelským tónem hlasu.

Dandelion

22. července 2017 v 18:57 |  Creepypasta
V naší prakticky izolované komunitě je opuštěný pozemek, který zůstal po dlouhou dobu osamocen, jak mi řekl Buck, vietnamský veterinář a starší soused. Mnoho majitelů domů se zajímalo, proč pozemek nikdo nechce, nepronajímá jej a ani se o něj nestará. Agenti realitních kanceláří dávno zavrhli jeho prodejnost. Oh, uh, a Buck mi vyprávěl jeden příběh z jeho perspektivy.

Před více než třiceti lety obývala dům na pozemku paní Pam.

Paní Pam byla žena středního věku, jejíž život se točil kolem zahrady. Pěstovala květiny a orchideje všeho druhu, měla všechny ty plazivé révy a kořeny, které nechala, aby jí zdobily dvorek, jehož vrchol byl poset pampeliškami. Oh, jak ta je milovala. Pečovala o ně více než o jakékoliv jiné rostliny, které kultivovala. Dělala z nich kytice, kreslila je a fotila si je. Paní Pam dokonce říkala ženám z okolí, že kdyby měla dceru, pojmenovala by ji Dandy. Myslete na to, že nebyla nějak přehnaně divná nebo děsivá, prostě milovala pampelišky.

Jedné obzvlášť mrazivé noci se do její zahrady přitoulala vyhladovělá kočka, byla neschopna najít jídlo či vodu, a tak zemřela. Pohodlně na milovaných květinách paní Pamové.

Dalšího rána paní Pam probudil zápach hniloby, hned také objevila jeho zdroj, reagovala stejně, jak by reagoval kdokoli jiný. Problém byl, že neměla jiné místo než její zahradu, kam by se dalo mrtvé tělo pohřbít. S myšlenkou využití zdechliny jako hnojiva ji pohřbila pod cennými květinami a doufala, že tělo bez života bude prospěšné pro půdu i rostliny. A tak vykopala díru, odtáhla do ní kočku a hlínu nahrnula zase zpět.


The 3:00 AM Myth

15. července 2017 v 17:54 |  Creepypasta
Někteří lidé považují třetí hodinu ranní za nejlepší čas, kdy je možno komunikovat s přízraky. Jiní zase věří, že je to ďáblova značka. A někteří dokonce věří, že pokud se v tento čas probudíte, s největší pravděpodobností vás někdo sleduje. Ale pokud by vás někdo sledoval, jak by vás skutečně mohl sledovat, kdyby v místnosti, kde byste byli, nebyla žádná okna ani dveře? O třetí hodině ranní je mnoho pověstí. Řeknu vám pravdivé mínění o tomhle světovém časovém mýtusu.

Když klidně spíš, většinou máš sen. A mezítím co sníš, nevíš o svém okolí. Nevíš o tom, co by se mohlo plížit pod tvou postelí, ve skříni, vedle tebe pod peřinami. Tvé oči se rozrušeně otevřou a ty zkontroluješ čas na tvých hodinkách, telefonu, digitálním budíku, nebo jednoduše kdekoli, kde je možno zjistit čas. Ale znát jej nestačí... Že? Promneš si oči a několikrát zamrkáš, zvykajíc si na tmu ve tvém pokoji.

Slyšíš skřípění podlahy, zvuk kroků se rozléhá všude kolem. Jsem si jistý, že je to jen myš, pomyslíš si. Možná je to myš... Nebo obrovská krysa. Musí to být opravdu velká krysa, aby dělala tak hlasité kroky. Neodvážíš se podívat se přes hranu postele, jsi paralyzován vlastním strachem. Děsíš jen sám sebe. Už dost s touhle hloupostí, řekneš si. Ale je to hloupost? Nebo je tady skutečný důvod, proč se bát? Jsou pod tvou postelí monstra, která čekají, až tě budou moci chytit za nohu a vtáhnout pod postel, když vstaneš uprostřed noci, aby sis odskočili nebo se šel napít?

Související obrázek

Aquarium

10. července 2017 v 15:23 |  Creepypasta
Už několik dní jsem neopustila svůj byt.

I když jsem posedlá tím, co jsem vytvořila, fyzicky to prostě nedokážu. Mobil stále brní, moje strniště na hlavě vypadá neupraveně, má vlnitý a tupý vzhled, zvuky počasí se stávají obskurními vůči mým skoro ohluchlým uším.

Hnědé řasy prorostly přes póry mých prstů a drží se na mém těle jako destičky. Kdybych se je pokusila odtrhnout z mých rukou, kořeny, které pomalu prorůstají dál do mé paže a i pod ni, by mohly uhynout a otrávit mě. Nemám hlad ani žízeň. Houba mi poskytuje potřebné živiny. Ty kořeny a celý organismus mě drží při životě. Některé malé rybky se občas pokouší dostat se z houbovitého sevření. Některé se dostaly ven skrze sliz z vajec, některé ne. Přidají se k miliónům malých červovitých ryb, které se v hejnech kroutí v oblasti akvária. Šimrají mě, když se prolínají zúženinami mé ruky s plovacími blánami.

Tohle akvárium bylo určeno pro normální ryby. Zlaté rybky, střevle, dánie. Dánie byly mé oblíbené. Všechny zemřely a já je nikdy nenahradila jinými. Nechala jsem zapnuté světlo i filtr v mrtvém akváriu po celé měsíce. V určitých místech začala růst hnědá řasa, která se rozrostla přes všechny stěny nádrže. Připravena ten sajrajt vyčistit, jsem zahlédla záškub. Zaujalo mě to a zahleděla jsem se.

Opět pohyb. Na začátku zřídka; jen příležitostně v následujících několika dnech.

Související obrázek


The Bunny Man Bridge

4. července 2017 v 16:44 | Haku |  Creepypasta
Po občanské válce se Fairfax Country ve Virginii, USA, stalo více zalidněným a nakonec se zde postavilo i šílené azylum. Nikdo nechtěl poblíž azylové budovy bydlet, kvůli lidovému pobouření byla instituce později uzavřena.

Administrace přestěhovala pacienty v roce 1904, když už byl proces ukončen. Během přemisťování uniklo několik pacientů, kteří se ukryli v okolním lese.

Tito jedinci byli bludní, nebezpeční a ztracení. Většina z nich byla nalezena, tedy až na Marcuse Lawstera a Douglase Griffina. Místní úřady nalezly cestu, kterou tito dva muži postavěli; byla celá posetá napůl sežranými a mutovanými velikonočními zajíčky.

Cesta vedla hluboko do lesa, poté do tunelu, který vedl přes široký potok. U vchodu do tunelu našli oběšeného Marcuse se vzkazem přilepeným na noze: ,,Nikdy mě nenajdete, nezáleží na tom, jak moc se budete snažit!" Podepsáno: Bunny Man; od té doby je most nazýván Bunny Man Bridge.

Hole

25. června 2017 v 14:33 | Haku |  Creepypasta

Day 1

Jmenuji se (část je silně přeškrkána) a nemám tušení, co se tu děje, ale vše, co vím, je, že nemůžu nic udělat. Pokud tohle někdo čte, alespoň vím, že jsem tu nebyla sama. Nemám ponětí, jak jsem se sem dostala, a nevím, jak jsi se sem dostal ty. Nemám co dělat. A tak píšu. Nic o tobě nevím, ale jestli skončíš jako já, jednoho rána se probudíš v místnosti, která ti není povědomá. Nevím, jak se to stalo, prostě nevím. Pila jsem moc? Zkoušela jsem několikrát otevřít dveře, ale zkrátka je nelze otevřít. A proč je klika od dveří tak chladná v porovnání se zbytkem místnosti? Nevím, jak to je s tebou, ať už jsi kdokoliv, ale nemůžu říci, že se cítím přímo nepříjemně. Jsem tu kolem dvou dnů, myslím. Nejsem si jistá, jak rozeznat čas, okna jsou tu strašně zamlžená a stejně studená jako klika u dveří. Nemůžu tu mlhu utřít; je na venkovní straně okna. Televize nefunguje, i když je zapojená do zásuvky a světla fungují. Nevím, proč to tak je. Alespoň jsem našla tohle pero a sešit na stole, jelikož za mnou nikdo nechodí a nemám co dělat, hádám, že budu psát. Alespoň ta postel je pohodlná. Jídlo taky není špatné, ale jak se sem dostalo?

The Shack

21. června 2017 v 8:57 | Haku |  Creepypasta
Facebook: Citrus Haku (Nový účet, potřebuju přátele~)
Skype: Citrusovník Haku



Kdesi uprostřed Kapuas Hulu Forest ve Western Kalimantan (Západní Borneo), Indonésie, můžete najít opuštěnou dřevěnou chatu. Tahle chata by neměla být viditelná za denního světla a neexistuje každý den. Ale pokud jste dostatečně šťastlivý, můžete na tuto dřevenou chatrč narazit, ovšem musíte splnit tyto požadavky:

  1. Nevstupujte do lesa naboso.
  2. Nepřinášejte jakékoliv jehly, zvláště ty na sešívání nebo jakékoliv ostré předměty, které připomínají jehlice.
  3. Přineste si nůžky na nehty (nově koupené) a ujistěte se, že všechny vaše nehty nebyly nějakou dobu kráceny.
  4. Pokud jste kuřák, zdržte se kouření a nepřinášejte s sebou žádné cigarety.

Musíte vstoupit do lesa mezi 18:00 a 18:06. Do lesa můžete vstoupit z jakéhokoliv místa kolem lesa, ale první krok do lesa musí být vykonán levou nohou, pokud chcete začít pátrání. Poté jděte rovně a neotáčejte se v jakémkoli jiném směru. Pokud se objeví překážka bránící vám v rovné chůzi, musíte se přes ni dostat za jakoukoliv cenu. Neopovažujte se ohlédnout za sebe, jinak už nikdy nebudete spatřeni. Jděte stále rovně, dokud nenarazíte na obrovský strom. Ten má na straně, kde stojíte, podivnou, zeleně zbarvenou skvrnu, která připomíná lidskou tvář.

Rock Paper Scissors

17. června 2017 v 20:40 |  Micropasta
Kámen, nůžky, papír.

Zvolil jsem kámen. Stejně tak i můj odraz. S úlevou jsem si oddechl.

Kámen, nůžky, papír.

Oba jsme znovu zvolili kámen. Super.

Kámen, nůžky, papír.

Oba nůžky. Možná si ze mě jen můj kamarád dělal srandu. Vítězně jsem se usmál.

Kámen, nůžky, papír.

Moje plochá dlaň do znaku papíru se otřásla, když můj odraz sevřel prsty jako nůžky.

Konec hry.


Výsledek obrázku pro rock paper scissors creepy


Come to Her

10. června 2017 v 20:31 |  Creepypasta
Kvůli lesu za jejím domem se Mary Jane nikdy necítila bezpečně. Byl hustý a plný starých zkroucených stromů, jejichž větvě ji škrábaly jako kostnaté prsty. Srpek měsíce neposkytoval moc světla, neviděla na cestu, a tak, když běžela, se nemohla vyhnout pichlavým keřům nebo ostrým kamenům na zemi. Její bosé nohy na něco stouply, možná to byl kořen nebo kámen, každopádně klopýtla a tvrdě dopadla k zemi.

Na moment ležela na studené trávě, byla příliš vyděšená a slabá na to, aby se znovu postavila. Pot ji štípal ve škrábancích od větví a trní, přidával tak další bolest k té, která byla způsobena novými i starými modřinami na jejím těle. Hluboce se nadechla, zvedla hlavu a podívala se kolem sebe. Zrak se jí v husté mlze potuloval sem a tam, ale i tak se zdálo, že vidí dobře. Bolest jí vystřelila do rukou a zad, jakmile se postavila zpět na nohy a oprášila si z bavlněných šatů hlínu a prach.

Něco, co znělo jako pták, vydalo skřek a poskočilo z jedné větve na druhou. Mary Jane při tom zvuku uskočila, otočila se na patách a modlila se, aby něco uviděla. Kdyby tak našla veverku nebo sovu, zkrátka něco, co poukazuje na nevinnost lesa, možná by její srdce přestalo bít jako splašené.

Nic tam nebylo. Povzdechla si, utřela si pot z čela a slzy z tváří. Les nebyl bezpečný, ale děsivá nicota byla stále neuvěřitelně lepší, než muset čelit tupému opileckému hněvu jejího otce, který se vracel domů. Mohla by tu nějaký čas zůstat a čekat, než otec usne, poté by se vrátila domů.


The Children Found a Flower

5. června 2017 v 18:22 |  Creepypasta
,,Fuj! Nesahej na to!"

Judith bědovala a odstrčila George, který popichoval do masité hroudy přilepené na straně cypřiše ostrým klackem. Malý Thomas se zpoza jejích zad ozval, ukázal na věc a úsměv měl od ucha k uchu.

,,Podívej! Hýbe se!"

Byli si zcela jisti, objevili záškub jako odezvu na popichování, masitý otvor ve středu hroudy se začal otevírat a zavírat. Byla to podivná věc, to děti věděly jako úplně poslední fakt. Z dálky to vypadalo jako květina na stromě, ale když děti přišly blíže, všimly si zvláštností.

Za prvé to mělo tlamu. Chřtán plný tesáků se zdál být nečinný nebo spící až do oné experimentální chvíle s klacíkem. Samo o sobě to bylo bizardní, ale během prohlídky si děti povšimly, že hrdlo oné věci na stromě se zdá být táhnoucí se na míle daleko. Groteskní trubice plná zubů šla dál a dál, dokonce déle, než bylo možné.

Intuitive Advertising

26. května 2017 v 18:56 |  Micropasta
Vidíte je úplně všude, ale opravdu se o ně nezajímáte. Reklamy, které využívají cookies, aby vystopovaly historii prohlížení, nebo váš osobní profil, aby vám poskytovaly návrhy, které by vás mohly zaujmout.

Však víte. Způsob, kterým Amazon nabízí knihy, je založen na tom, co jste četli posledně. Nebo když něco hledáte na Googlu, později začnete vidět reklamy na tu konkrétní předtím hledanou věc i na ostatních stánkách. Nebo když jste dvaceti a něco letá dívka ve ,,vztahu" na Facebooku a najednou se všechny reklamy ve vašem počítači změní na upoutávky na prodej zásnubních prstenů a svatební plánovače.

Jde o tohle: všichni jsme na tohle tak moc zvyklí, že už se o to ani nestaráme.

Ale později... Se tyto reklamy stanou... Až neúnavně zajímavými...

,,Kupte plastové fólie hromadně!"

,,Elektrické pily nyní na prodej!"

,,Cenově dostupné suché vápno, dodávka do dalšího dne!"

Nevím, jak to dělají. Nevím, jaká technologie tyto změny řídí. Ale jaksi se zdá, že internet čte mou mysl, poté mi zobrazuje reklamy na věci, o kterých pravděpodobně nevěděl, že zrovna potřebuji. Přísahám bohu, nedotkl jsem se klávesnice, nic jsem nevyhledával... Byl jsem opravdu pečlivý v držení všech svých plánů, vyhledávání a nápadů daleko od internetu.

Jak to dělá?

Jak věděl o těch mrtvolách?




Subject C

21. května 2017 v 19:25 |  Creepypasta
Poté, co byla během první světové války objevena Quinie Testing Lab, prověřovali místní vědci audio nahrávky, které tu byly ponechány v současné době nepopsaným doktorem Howardem Brownem. Po prozkoumání všech souborů zjistili, že monstrum zodpovědné za veškerá úmrtí v laboratoři uniklo ze zařízení krátce po zabití doktora. Odhodláni polapit tuhle bestii se skupina paranormálních vyšetřovatelů, britští vojáci i terénní vědci vydali na expedici, aby nalezli monstrum známé pod názvem Subjekt C.

Všechny osoby, které se podílely na expedici, si do batohu přibalily dýku, pistoli, polní láhev vody a deset metrů lana. Jeden z terénních vědců, Daniel Granda, psal zápisky po celou dobu jejich výpravy.

Cats

20. května 2017 v 15:23 |  Creepypasta
Robert byl plně přesvědčen, že se jej jeho kočka snaží zabít. Po použití kočičího WC Mr. Cuddles rozhazoval podestýlku všude kolem a zanechával velkou díru uprostřed boxu. Robert byl přesvědčen, že Mr. Cuddles praktikoval pohřební rituál.

Robert se také příležitostně probouzel na gauči po jeho odpoledním spánku a našel Mr. Cuddlese, jak se válí po jeho těle. Byl si jistý, že to není obyčejný druh interakce, ale chytrá technika, při které Mr. Cuddles opravdu jemně kontroluje slabost vniřních orgánů. Zdálo se, že se Cuddles nejčastěji usazoval na slinivce břišní. Robert přestal s odpoledním pospáváním.

A tak Robert prožil každý den a každou noc ve strachu, že by se jeho kočka mohla připlížit z temnoty a znenadání jej vykuchat, pro kočičí medicínu mají lidé tajemné síly a ony se poté mohou měnit do čehokoliv. Robert si byl také jistý, že kdesi existuje tajný kruh kočičích teroristů, který má za cíl zničit lidstvo prostřednictvím roztomilosti a odzbrojujícím mňoukáním. Nazýval tuto hanebnou špínu jako kočičí teroristi. Robert nebyl dobrý v pojmenovávání věcí.

Robert by zabil Mr. Cuddlese sám, kdyby se nebál odplaty, která by přišla ze strany šíleného kočičího kultu teroristů, kteří by nepochybně vtrhli do jeho domu a nastražili obří pasti na krysy, jenž, jak Robert spekuloval, používali z lásky ke kruté ironii.

Egg Sac

11. května 2017 v 17:10 |  Micropasta
Myslela jsem, že to bude dobrý nápad. Myslela jsem, že když se tady uzamknu, nedostanou mě. Dokonce jsem si myslela, že bych mohla počkat, dokud všichni nepomřou; měla jsem tu čerstvý dodatek vody, byla bych schopná tu vydržet týdny. Nebylo to tak, že by byli schopni vyrazit dveře; jsou tak maličcí...

Svinula jsem ručník, hezky a pořádně jej namočila v umyvadle a nacpala jej pod dveře. Zapnula jsem odvětrávání, jen pro případ, že by se sem pokoušeli dostat přes ventilaci. Také to trochu pomáhalo k utlumení výkřiků mé rodiny...

"Sparkle"

7. května 2017 v 22:35 |  Ponypasta
Každý fanoušek populární televizní show My Little Pony: Friendship Is Magic zná Twilight Sparkle, hlavního hrdinu nejnovější a nejoblíbenější verze franšízy.

Je popsána jako neurotický knihomol, celým jejím námětem bylo nalezení ,,kouzla přátelství".

To, o čem většina fanoušků neslyšela, je ,,Sparkle". Stvoření, které se na první pohled zdá jako forma slavného ponyho, ale ve skutečnosti to s pořadem nemá nic společného. Neznámá temnota, která však nějak našla způsob, jak vstoupit do nevinného dětského pořadu a dělat si tam, co chce.


The Salt And Pepper Lady

29. dubna 2017 v 0:51 |  Creepypasta
,,Za dobrotu na žebrotu." ...Nejraději bych si to vryla do paměti a každý den si to několikrát zopakovala.

Tenhle blog chce ještě více soli. Sůl je super.



Může se zdát, že všechna města, dokonce i malé vesnice, mají své městské legendy a duchařské příběhy. Žiji už pět let v Devinu, Texas. Vždy jsem slýchával o ,,slané a pepřové dámě". Přátelé mluvili o zážitcích s velmi podivným a děsivým přízrakem. Pokud jste žili v chudinské čtvrti, rodiče vám nedovolili za žádných okolností zůstávat venku po setmění, což bylo spíše kvůli strachu z té ženy, než že by se obávali gangů a drogových problémů.

Kam dál